Sluší se vysvětlit, jak to celé vzniklo. S každým dalším pokusem však váhám, zda svou zkušenost s babiččinou demencí, která uvedla spoustu věcí do pohybu, nakonec opravdu sdílet. Neváhám proto, že bych se styděla nebo byla přehnaně smutná, ale především proto, že jsem zatím stále ještě nedokázala přijít na ten správný způsob. Najít rovnováhu mezi sentimentem a pouhými fakty se totiž zdá být téměř nemožné.

Samozřejmě, že člověku zůstává na duši mnoho šrámů a bolestivých vzpomínek, které přímo vybízejí k tomu podat to celé jako niterní a dojímavý příběh. Ačkoli se to proto jeví jako snadná cesta, nebyla by to celá pravda. Demence do rodiny přináší mnoho různých věcí a i když někdy nejsou na první pohled znát, přináší i ty dobré.

Když člověk na vlastní oči vidí, jak nemoc postupuje a jaký má na člověka dopad, nevyhnutelně to vede k úvahám o tom, na čem že to vlastně v životě záleží a co že to považujeme za důležité. Člověka to, ať chce či nechce, přiměje přehodnotit, co dělá a jak to dělá. Spolu s demencí si člověk uvědomí důležitost těch zdánlivě jednoduchých a základních věcí. Věcí, které zůstávají, i když už se většina ostatních s nemocí ztrácí. Věcí, které nám jsou vlastní, jen na ně často ve spěchu zapomínáme.

Babička si dnes již nepamatuje své ani mé jméno. Pravděpodobně neví, kdo a kde je, a s postupem času se vytrácí i spousta dalších věcí. Navzdory tomu ale vždycky pookřeje, když je na sluníčku. Vždy má radost, když nás vidí, ačkoli si možná mnohdy myslí, že jsme někdo jiný. I když už nedokáže poskládat slova do vět, je vděčná za každý úsměv a společný smích. Jakýkoli přátelský dotek ji potěší a má radost, když jsme všichni spolu a v dobré náladě. Ukazuje nám tak, co v člověku zůstává, i když je mnohé další dávno ztraceno. Nevědomky nám tak také ukazuje, co je doopravdy důležité a co bychom měli opatrovat.

I přes všechny těžkosti a často bolestivé vzpomínky si proto myslím, že mám štěstí. I dnes, kdy už je její nemoc pokročilá, mě toho babička má stále spoustu co naučit. Celá tato zkušenost je velkou motivací a důvodem k tomu, proč jsem se o demence začala zajímat více. Návštěvy domovů pro seniory mi navíc jako studentce architektury rozdmýchaly mnoho úvah o tom, na čem v našich domovech opravdu záleží a jak nám může prostor pomoci užít si ty nejzákladnější radosti i v případech, kdy už nevíme, které to jsou.

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest