V důsledku stárnutí naší populace počet lidí s demencí neustále narůstá, zatímco přesná příčina i lék zatím zůstávají neznámé 1.  Ve stáří, po mnoha letech plných veselých i smutných zážitků a vzpomínek, je těžké se všeho vzdát. Je těžké vzdát se všeho, co důvěrně známe a co jsme celý život budovali. Je těžké vzdát se svého domova, svých vzpomínek, svých blízkých a nakonec i sám sebe. Všechny tyto nám milé věci se s demencí ze života pomalu vytrácejí bez ohledu na to, jak moc je měl člověk rád. Mnoho běžných součástí našich dní mizí a s nimi i naše jistota.

V naší velmi rychlé a často nelítostné společnosti, jejíž některé hodnoty leží ve schopnosti rychle se přizpůsobit, udržet krok a neustále se zlepšovat, znamená navíc demence nálepku nepotřebného. A to navzdory tomu, co člověk dělal předtím, co prožil, komu pomohl a co dokázal. S demencí se člověk najednou často může cítit na okraji společnosti nejen ekonomicky a sociálně, ale také doslova. Mnoho seniorů s demencí je v určité fázi nemoci přestěhováno do pečujícího domova pro seniory, kde jen stěží nacházejí cenná pojítka se svou minulostí. Je naštěstí mnoho lidí, kteří dělají pro naše babičky a dědečky to nejlepší, a péče je díky nim den ode dne lepší. Vliv samotného prostředí takovýchto domovů na člověka je však zatím stále ještě nedoceněn a jen pomalu se dostává do povědomí lidí a architektů.

Mnoho lidí tráví v pečujících domovech poslední roky svých životů, a jejich uspořádání, atmosféra a celková kvalita se tak stávají každodenní součástí jejich životů. Bez možnosti jít jinam či se vrátit zpět domů je nemálo starých lidí závislých na těchto institucích a jimi poskytnutém prostředí. Jelikož jim nemoc často nedovoluje opak, zažívají stále méně změn ve svém okolí. Nechodí již do práce, na nákup, ani na oběd. Na návštěvu chodí všichni za nimi, a tak jediným prostředím, kde se člověk pohybuje, zůstává pouze prostředí domova pro seniory. S postupující nemocí se navíc toto životní prostředí začíná zmenšovat. Zmenšuje se mezi stěny pečujícího domova až do bodu, kdy se jím stane člověk sám a jeho bezprostřední fyzické okolí 2. To nám ukazuje, jak důležité takové okolí je, neb může pro jednoho člověka v danou chvíli obsahovat vše, co zrovna na celém světě má.

V západních zemích je v domovech pro seniory zhruba 60-70% lidí s nějakým druhem demence 3, kteří jsou důsledkem této nemoci postupně stále více závislí na okolním prostředí. Čím je nemoc pokročilejší, tím větší má jejich okolí vliv, protože tím méně jsou lidé schopni si jej sami upravit. Pokud tedy není takovéto prostředí navrženo s citem, péčí a porozuměním, může lidem s demencí způsobit mnoho potíží ve chvílích, kdy už je sami nedokáží vyřešit.

Prostředí, které je naopak navrženo citlivě a s pochopením této nemoci, může pomoci na vícero úrovních. Především může lidem s demencí poskytnout pevnou oporu. Může jim pomoci cítit se bezpečně a najít správnou cestu. Může vytvářet příjemná a dobře známá místa, a vyvolat tak lidem s demencí cenné vzpomínky a pocit domova. Může být přehledné a srozumitelné, může předejít mnoha matoucím a stresujícím situacím 4.

Mimo jiné ale porozumění této nemoci může také pomoci lidem, kteří se o prostředí zajímají a sami jej navrhují, tedy architektům. Demence a to, jak lidé s touto nemocí vnímají prostor, nabízí velkou šanci naučit se o něm víc. Nabízí šanci vidět ho jinýma očima, a rozšířit si tak povědomí o jeho vlastnostech a hranicích. V takovém případě nám demence, stejně jako jakýkoli jiný handicap, nabízí pomocnou ruku. Lidé s demencí nejsou jediná skupina, která trpí nějakým znevýhodněním, a je zde tudíž mnoho způsobů, jak lze náš společně sdílený prostor a architekturu vnímat. Zhruba 15% světové populace žije s nějakým postižením 5, a stojí tedy za to tuto šanci využít. Možnost poznat tuto nemoc a zejména její následky je možností znovu se zamyslet nad základními kvalitami, které nám architektura dokáže poskytnout. Demence pro architekturu znamenají možnost zastavit se a porozhlédnout se, zda jsme na tyto kvality ve spěchu občas nezapomněli. Prostředí, které je bezpečné, příjemné na oko i na duši díky svým materiálům, světlu, zvukům nebo proporcím je totiž prospěšné pro každého z nás bez ohledu na diagnózu.

 

 

(1)  Dementia, Design and Technology : Time to Get Involved, ed. Britt Östlund Päivi Topo, vol. 24, Assistive Technology Research Series (2009).

(2) Ibid.

(3) Päivi Topo, “Technology Studies to Meet the Needs of People with Dementia and Their Caregivers: A Literature Review,” Journal of Applied Gerontology 28, no. 1 (2009).

(4)  G. Marquardt and P. Schmieg, “Dementia-Friendly Architecture: Environments That Facilitate Wayfinding in Nursing Homes,” Am J Alzheimers Dis Other Demen 24, no. 4 (2009).

(5)  United Nations Enable, “Factsheet on Persons with Disabilities,” in Development and human rights for all, ed. Secretariat for the Convention on the Rights of Persons with Disabilities (United Nations Secretariat).

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest