O indiánských babičkách se často vypráví, že umí kouzlit. Vykouzlit úsměv na tváři a přičarovat dobrou náladu ale umí i ty naše. I naše babičky a dědečkové dokáží s lehkostí sobě vlastní odehnat chmury, pohladit na duši a jako zázrakem nás vytáhnout z průšvihů. Protože se ale v naší západní společnosti stáří stalo podceňovanou částí života, mnohdy se mezi námi staří lidé navzdory své jedinečnosti cítí méněcenní. A přitom jsou to právě oni, kdo díky mnoha prožitým okamžikům, bolestem i potěšením poznají tu správnou chvilku pro laskavý humor či spiklenecké mlčení. Jsou to oni, kdo se s námi radují, když se nám něco podaří, umí obejmout a pochválit, povzbudit i utěšit, když je nám ouzko. Babičkám a dědečkům se mnohdy říkají věci snáz než komukoli jinému a pro svou trpělivost a pochopení bývají nejlepšími parťáky nejen v dětství. 

Navzdory tomu je stáří v naší globalizované kultuře doprovázeno mnoha předsudky. Mluví se o něm často jako o hrozbě, je považováno za období ztráty smyslu, v horších případech za konečnou fázi života, která už nemá co nabídnout. V prostředí takovýchto stereotypů je pro naše babičky a dědečky mnohem těžší se se stářím smířit a ukázat nám jeho dobré stránky. Protože tomuto období života na rozdíl od tradičních indiánských kultur nedáváme dost důvěry, jeví se nám na oplátku jako něco, čeho bychom se měli obávat.  

Pro většinu tradičních indiánských kmenů je stáří naopak vůbec nejváženější částí života. Po prožití všech předchozích životních fází, které většina kmenů rozeznává a oslavuje, je stáří odměnou a poctou za dobrý život. Je to období, ke kterému člověk musí vlastní pílí dojít, a ke kterému je tedy vzhlíženo s náležitou úctou. Protože již mnohé prožili a mnohému rozumí, mají staří lidé mezi Indiány velmi váženou pozici. Zaujímají centrální roli v rodině i celém kmeni a jsou jejich nedílnou součástí. Díky svým zkušenostem jsou tradičními učiteli dětí, kterým s trpělivostí ukazují,  jak pečovat o rostliny i zvířata, jak se starat o druhé a jak být dobrým člověkem.1

To vše umí báječně všichni staří lidé, jen ti naši k tomu na rozdíl od těch indiánských často nemají prostor. Zatímco přechod z jedné životní fáze do druhé se u Indiánů pojí s důležitými rituály a oslavami, z naší globalizované společnosti takovéto rituály postupně mizí a jednotlivé životní etapy splývají dohromady.2 Stáří ani žádná jiná nejsou obecně rozeznávány jako samostatný a jedinečný celek, což nám ubírá možnost se s každou z nich lépe ztotožnit, přijmout ji za svou, uzavřít tu předchozí a úspěšně pokračovat k té další.  Mezi Indiány má navíc každá taková etapa svůj smysl a s každou přichází určitá zodpovědnost. Každá z nich je svým ojedinělým způsobem přípravou na stáří, do kterého tak člověk vstupuje vyrovnaný, klidný a moudrý. Čím je člověk starší, tím větší úcty je mu prokazováno, jakožto člověku s hlubokou životní zkušeností.3

Jako vůbec nejmoudřejší jsou mezi některými indiánskými kmeny vnímáni staří lidé s demencí.4 Zatímco v naší racionální společnosti jsou tito lidé často stereotypně popisováni jako “těla bez duše”, “stíny” či “prázdné skořápky”,5 mezi Indiány bývají velmi vážení pro své vysoké spirituální vědomosti. Nejasná řeč i nepředvídatelné změny v chování jsou obecně považovány za znamení toho, že daný člověk je již v dalším světě, s jinou řečí a jinými zvyky. Indiáni věří, že duch takového člověka již odešel, zatímco tělo se k odchodu teprve připravuje. Péče o takového člověka je proto brána jako velká pocta a představuje až posvátnou práci. Být člověku s demencí nablízku a moci se od něj učit je vnímáno jako čest a velká vzácnost, jakkoli je to náročné.6

Ve světle toho, jak se na stáří a demence dívají Indiáni, bychom se mohli sami sebe zeptat, proč tak zoufale lpíme na udržení všech těch hodnot a schopností, které s demencemi odchází. Ztráta paměti a schopnosti orientovat se v každodenním životě, která se s demencemi pojí, je v západních kulturách vnímána jako ztráta identity, a tedy jako něco, čeho bychom se měli obávat.7 Strach z takové ztráty ale vytváří tlak na nás samotné a především na naše blízké, kteří nějakou formou demence trpí.  Ti se v důsledku nemoci postupně ztrácí v prostoru i čase s mylným pocitem, že už nemají, co nabídnout. Navzdory některým omezením, které přirozeně mají, nás ale staří lidé i lidé s demencí mají mnohé co naučit. 

Ať už s Indiány souhlasíme či ne, když dáme stáří prostor a důvěru, kterou si zaslouží, překvapí nás. Stejně jako ty indiánské, i naše babičky nám svá kouzla rády ukážou. Jen jim musíme věřit a dát jim i sobě samým šanci. Když si to dovolíme, třeba se pak, stejně jako Indiáni, nebudeme stáří a demencí tolik bát. 

 

1 (ed.), (ed.) a (ed.). F. OFAHENGAUE VAKALAHI, Halaevalu, Gaynell M. SIMPSON a Nancy GIUNTA. The collective spirit of aging across cultures. Dordrecht: Springer, c2014, s. 31-40. International perspectives on aging. ISBN 978-94-017-8593-8.

2 Christopher Alexander, Sara Ishikawa, and Murray Silverstein, A Pattern Language : Towns, Buildings, Construction  (New York: Oxford University Press, 1977).

3 (ed.), (ed.) a (ed.). F. OFAHENGAUE VAKALAHI, Halaevalu, Gaynell M. SIMPSON a Nancy GIUNTA. The collective spirit of aging across cultures. Dordrecht: Springer, c2014, s. 31-40. International perspectives on aging. ISBN 978-94-017-8593-8.

4 Lori L. Jervis and Spero M. Manson, “American Indians/Alaska Natives and Dementia,” Alzheimer Disease and Associated Disorders 16, no. 2 (2002).

5 Alzheimer Europe, “The Ethical Issues Linked to the Perceptions and Portrayal of Dementia and People with Dementia.”

6 Lori L. Jervis and Spero M. Manson, “American Indians/Alaska Natives and Dementia,” Alzheimer Disease and Associated Disorders 16, no. 2 (2002).

7 Shaun Nichols Stanley B. Klein, “Memory and the Sense of Personal Identity” (University of California, University of Arizona).

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest