Své domovy často známe lépe než své boty. Intuitivně saháme po klikách i vypínačích na světlo. Bez rozmýšlení vybíháme správný počet schodů a v noci trefíme do koupelny se zavřenýma očima. Podle vrzání branky poznáme, že někdo přichází, a bez zabrknutí přešlapujeme práh.

Právě tato samozřejmost dělá z našich domovů místa, kde jsme v bezpečí a kde můžeme být sami sebou. Jejich vůně a zvuky se s časem vkrádají do naší paměti a svou neutuchající přítomností nás poté ujišťují, že vše je, jak má být. V bezpečí a teple domova můžeme dát odpočinout všem starostem všedních dní, a proto je to pro většinu z nás velmi vzácné místo. Místo, kde je nám dobře a kam se můžeme vždy vracet.

Pro mnoho lidí s demencí se právě takovýto důvěrně známý domov mění v často sdílený pokoj v některém z domovů pro seniory. V mnoha z nich je ovšem těžké najít cestu, natož pak tolik kýženou útěchu a bezpečí. V dlouhých chodbách a nesčetných pokojích je těžké najít člověku blízké střípky dřívějšího domova, ať už jsou to právě letmé zvuky a vůně, výhled z okna nebo do ruky padnoucí zábradlí.

Vytvořit si nový důvěrný vztah s okolním prostředím bývá navíc často ještě těžší. Abychom se totiž mohli někde znovu cítit dobře, je třeba zaplnit takové místo novými zážitky. Je třeba, aby nám párkrát upadl hrnek na zem a voda přetekla z květináčů. Je třeba, aby se nám připálila večeře a klíč zabouchl ve dvěřích. 

Abychom se mohli znovu cítit jako doma, musíme v novém místě žít, a právě to bývá v mnoha domovech pro seniory největším háčkem.

Protože jejich prostředí neumožňuje lidem pokračovat v činnostech, které k domovu neodmyslitelně patří, nemůže se jím nikdy stát. Mezi stěnami terapeutických místností se ztrácí lehkost a normálnost všedních dní, která by lidem pomohla se s novým místem sžít. Usazeni v židli naše babičky a dědečkové nikdy nepoznají, které prkno nejvíce vrže a kam dopadají večerní paprsky. Bez koštěte v ruce se nikdy nedozví, která rýha v podlaze je nejhlubší a ve kterém koutě se usazuje nejvíce prachu. U televize nezjistí, kde je nejlépe slyšet déšť, a bez vařečky v ruce nikdy nepoznají, kudy se prostorem line vůně.

Je přitom prokázané, že možnost zapojit se do důvěrně známých aktivit lidem s demencí pomáhá cítit se v novém prostředí lépe.51,52 S ohledem na bezpečnost i organizaci se množství takovýchto aktivit v domovech pro seniory přirozeně snížuje, avšak nemělo by zůstat na nule. S nulovou možností s něčím pomoci, ať už na zahradě nebo v kuchyni, zbývá lidem velmi málo způsobů, jak se s novým místem ztotožnit. Často tak přicházejí nejen o své koníčky, ale zejména o místo, kde by mohli být znovu sami sebou stejně tak jako my všichni, když přijdeme domů. A přitom jsou to zdánlivě obyčejné, letmé a samozřejmé činnosti, které mohou lidem s demencí v novém místě pomoci. Věšení prádla, zametání pokoje nebo škrábání brambor jsou jen příklady činností, které ono cenné spojení s dobře známými domovy snadno poskytují. 

Je proto škoda, že i přes svou jednoduchost jsou takovéto činnosti součástí jen mála domovů pro seniory. Velká většina zatím stále zůstává jen těžko dobývanými místy, navzdory domovu ve svém názvu.

 

1 Eckhard Feddersen, Lost in Space: Architecture and Dementia, ed. Insa Lüdtke (German National Library: Birkhauser Verlag, 2014)
2 Professor Ruth Brent Benyamin Schwarz, Aging, Autonomy, and Architecture: Advances in Assisted Living (The Johns Hopkins University Press, 1999).

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest