Velkou výhodou psaní diplomové práce na téma spojené s demencemi je to, že člověk pozná spoustu dobrých lidí. Ti ve své profesi a mnohdy i ve svém volném čase dělají vše pro to, aby zlepšili a rozveselili život ostatním. Takovým příkladem je i skupina lidí, kteří se v Holandsku skrývají pod názvem Het Danspaleis. Svými tanečně-divadelními akcemi pravidelně Het Danspaleis přináší čerstvý vítr s obrovskou dávkou energie do domovů pro seniory po celém Holandsku. Jako jeden z dobrovolníků jsem s nimi strávila odpoledne v domově se zvláštním režimem v Rotterdamu a neváhala bych udělat to znovu.

Zatímco Het Danspaleis připravují a zdobí místnost pro taneční odpoledne, život v domově plyne svým vlastním tempem.
Pán s šedivými kadeřemi chodí pomalu tam a zpět chodbou. Při tom si u věšáku obléká a zase svléká sytě žlutou pláštěnku, zatímco drobná, postarší paní ten den již poněkolikáte bere za kliku zamčených dveří. Rozčílený mladý muž v plavkách prochází kolem oken do zahrady v doprovodu své maminky. Ta s županem oblečeným přes kostkovanou košili předstírá, že jdou plavat, aby navodila atmosféru jeho dříve oblíbené činnosti, a zlepšila tak jeho náladu. Staré babičky a dědečkové tiše spí, usazeni v pohodlných křeslech a zabaleni v teplých dekách. Černovlasá paní hledí nepřítomně do dáli a vedle ní si vysoký muž neslyšně mluví pod vousy. Každý z nich a mnozí další sami ve svém vlastním světě.

Když se o něco později všichni znovu setkáváme, z gramofonu se vyzdobenou místností line hudba a ze všech koutů se usmívají členové Het Danspaleis oblečení v tanečních vestách a střevících. Atmosféra je naplněna očekáváním a prázdný parket přímo vyzývá k tanci. K mému překvapení se již s prvními tóny začínají na ještě nedávno netečných tvářích objevovat úsměvy. Leckdo poklepává nohou do rytmu dobře známé písně bez ohledu na to, zda přišel po svých, přijel na kolečkovém křesle nebo na posteli. Všichni se však ostýchají vyrazit na parket, a ten tak zůstává v prvních chvilkách prázdý. Přesně proto jsou tu však lidé z Het Danspaleis, kteří neváhají a s pomocí nás, dobrovolníků, zvou lidi jednoho po druhém k tanci.

Mé počáteční obavy z toho, jaké to bude tančit s cizími a navíc nemocnými lidmi, se hned s prvním tancem rozplynuly. Rychlost a síla, s jakou se lidé rozzářili, když s pomocí došli na parket a začali tančit, je nepopsatelná. Tanec jako by jim umožnil se rozletět a po dlouhé době vyjádřit, kdo jsou a jak se cítí. Drobná postarší paní jako by úplně zapomněla na zamčené dveře a touhu odejít pryč a namísto toho se se mnou ruku v ruce vesele vznáší po parketu. O kousek dál s jedním z dobrovolníků tančí i černovlasá paní, co ještě nedávno nehybně seděla u stolu, a oči jí jen září. S každým novým tónem, který lidé poznávali, se zvětšoval jejich úsměv a mnozí nepřestávali tančit po celé dvě hodiny.

Tanec totiž poskytoval lidem volnost, ale i mnoho dalšího. Díky tanci mohli být lidé s demencí, jejich pečující sestry, rodinní blízcí i všichni ostatní zase na chvíli normálními lidmi. Tanec je přirozeně vedl jednoho k druhému, pomohl jim držet se za ruce, dívat se jeden druhému do očí a vyměnit si úsměvy. A to je častokrát to, na co je během každodenní péče velmi snadné zapomenout. Při tanci jsou lidé na daném místě jeden pro druhého a síla takového okamžiku jako by dokázala vymazat vše ostatní. Díky tomu se tak na parketu z pečujících a pacientů opět stávali blízcí manželé, laskaví partneři a dobří kamarádi. Tanec dovoloval sestrám překoročit hranici formální péče a jejich blízkost a obejmutí nezřídka vyvolávalo na tvářích slzy. Při tanci nebylo třeba nic předstírat, a tak všichni, ať už v županech nebo žluté pláštěnce, mohli na chvíli prostě jen tančit.

Taková svoboda přinášela mnoho krásných zážitků a překvapení. Někteří muži, se kterými jsem tančila, již nedokázali souvisle mluvit, ale během několika krátkých okamžiků si vybavili taneční kroky. Tanec jim tak po dlouhé době umožnil být oporou někomu jinému a mít věci pod kontrolou. Mnoho z nich vedlo své kroky s jistotou, která překvapovala nejen mě, ale i je samotné. Sdílet společně s jiným člověkem takový moment je neskutečně silný zážitek, který vás v danou chvíli spojí navzdory jiné řeči, nemoci i věku. Každý člověk, se kterým jsem měla tu čest tančit, mi svým vděkem a radostí dodával pocit, že co dělám, je správné, a že není čeho se bát. Po celou dobu mi jeden po druhém pomáhali být o trochu lepší oporou dalším a zvětšovali můj úsměv. A přitom jsem tam měla být já pro ně!

Dvě hodiny utekly jako voda, ale odnáším si z nich mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Het Danspaleis s velkým odhodlání a kupou dobré nálady přinesli mně i ostatním nejen hudbu, ale především čirou radost. Radost, která je nakažlivá, dojemná a současně také léčivá. Díky ní totiž Het Danspaleis dokázali s lehkostí to, co se jindy zdá téměř nemožné. Dokázali spojit lidi dohromady a rozveselit je navzdory jejich nemoci. Umožnili lidem s demencí cítit se znovu sami sebou, nechat svou nemoc na chvíli za dveřmi a to je často víc než dokáže tisíc léků.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest