V roce 2007 byla v Americe uveřejněna studie, na základě které se ukázalo, že mnoho seniorů se přesunu do institucionalizovaného domova obává více než samotného konce života. Strach, že se rodičům v novém místě nebude líbit a že jim takové prostředí pouze přitíží, vyjádřila v rámci stejné studie také většina dětí současné generace seniorů.1 Stěhování do domova pro seniory bývá nejen v Americe spojeno s mnoha tíživými pocity. Obavy z tamější péče, ze ztráty nezávislosti nebo ze zhoršení kvality života2 jsou navíc umocňovány všeobecnými předsudky vůči stáří a jeho konci právě v instituci.3 Přesun do takového zařízení bývá vnímán jako konec života, jako období, kdy je člověk zbytečný a ze kterého již není cesty zpět.

Ve spojení s jakoukoliv formou demence je negativní vnímání takové situace ještě mnohem silnější. Přesun do nějakého zařízení a případná demence bývají okamžitě spojovány se ztrátou identity, soukromí a lidské důstojnosti. Kanadský veřejný průzkum ukázal, že až 81% lidí je přesvědčeno o tom, že pokud by měli demenci, jejich názory a potřeby již nikdo nebude brát v potaz.4 

Existuje mnoho důkazů o tom, že i lidé s demencí jsou v dobrých podmínkách schopni poměrně dlouho zůstat samostatní a i nadále se radovat ze života.5 S narůstajícím počtem lidí, kteří nějakou formou demence trpí, narůstá i množství a dostupnost takovýchto informací.6 Narůstá také množství domovů, které se svým fungováním snaží zažité představy vyvrátit. I přesto však stále jen málo lidí s někým, kdo demencí skutečně trpí, přichází do styku. A šancí, jak se přesvědčit právě o tom, že i demence mají mnohé světlé stránky, je v takovém případě zatím málo. 

Jedním z faktorů, proč tomu tak je, je dle mého názoru způsob, jakým právě domovy pro seniory často navrhujeme a koncipujeme. Protože jsou pro běžného člověka většinou zcela uzavřenými ekosystémy, nevybízí k návštěvě, a často tak zbytečně budí strach z toho, co skrývají uvnitř. Uzavírají v sobě důležitou část života, a vytváří tak nejen fyzickou, ale i psychickou bariéru. Protože za jejich zdi není vidět a nelze do nich jen tak vstoupit, napomáhají samotné budovy domovů pro seniory k vytváření různých předsudků. Podle norského antropologa Frederika Bartha mezi sebou nacházíme rozdíly právě kvůli existujícím hranicím7, a tak také stěny domovů pro seniory tyto rozdíly upevňují.8  

V tomto ohledu lze zařízení pro seniory přirovnat k tzv. heterotopiím, jak je v roce 1967 popsal francouzský filosof Michel Foucault ve své přednášce pro architekty.9 Tyto heterotopie jsou dle jeho slov místy, která jsou sice běžnou součástí společnosti, ale svým vnitřním uspořádáním a fungováním do ní vlastně nezapadají. Jsou to místa, která poskytují útočiště lidem, kteří z různých důvodů do společnosti dočasně nebo trvale nepatří. Lidem, kteří ztratili společností uznávanou a přijímanou identitu.10 Mezi taková místa řadí Michel Foucault například vězení, nemocnice, ale také domovy pro seniory. I ty tak nejen podle Foucaulta tvoří světy samy pro sebe, odříznuté od okolí, ačkoliv umístěné uprostřed měst. Běžně kolem nich procházíme, ale do toho, co je za jejich zdmi, většinou nezasahujeme, dokud se nás to přímo netýká. 

I lidé, kteří mají v domovech někoho blízkého, tak jen málokdy do samotných budov vstupují s lehkostí a radostí. Jejich vzezření a prostředí jsou mnoha rodinami uváděny jako jeden z důvodů, proč za svými blízkými nechodí častěji.11 Přitom je ale ještě vícekrát prokázáno, že kontakt s okolním světem a rodinou je pro lidi nejen s demencí obrovsky přínosný. Pomáhá jim totiž lépe se vyrovnat se ztrátou domova, samostatnosti a leckdy i zálib. Díky vazbám na vnější svět si lidé stále připadají součástí společnosti, udržují si tak pojítka se svým dřívějším společenským životem a nepřipadají si díky tomu tolik odříznutí.12 Je proto škoda, že si právě i tím, jak domovy pro seniory většinou stavíme, stavíme současně sami pro sebe bariéru, která nás později dělí od našich blízkých. 

Její probourání by přitom pomohlo lidem na obou jejích stranách. Žádná životní fáze není plně soběstačná a stejně tak jako staří lidé potřebují ty mladší, i mladí lidé potřebují kontakt se stářím.13 Staří lidé i lidé s demencí nám mají mnoho co předat, a je proto škoda, že současné domovy pro seniory jsou jen vzácně místy pro takovéto vzájemné učení. Není zapotřebí nejnovějších dat, čísel a výzkumů, abychom si všimli izolovanosti, do které jsme vlivem různých historických i ekonomických okolností domovy pro seniory a lidi uvnitř postavili. Dospěli jsme do stádia, kdy se většina starších lidí stěhování do takové instituce bojí, návštěvy za nimi chodí s výčitkami a sestry pracují v prostředí, ze kterého má mnoho z nás obavy.14 

Proč tedy domovy pro seniory sami sobě více neotevřít a nenavrhovat je nikoliv jako uzavřené celky, ale jako místa pro vzájemná setkávání, poznávání a výměnu zkušeností? Architektura sama samozřejmě nemůže změnit vše, ale může pomoci vytvořit v domovech pro seniory prostředí, jehož budeme moci být součástí i když jsme zdraví. Může pomoci takové prostředí otevřít i lidem, kteří s ním nejsou nijak spjatí a nikoho uvnitř nemají. S naší stárnoucí populací budeme tyto instituce potřebovat možná víc, než jsme ochotní si přiznat.15 Zaslouží si proto naši pozornost a péči. Zaslouží si být navrhovány a vnímány v lepším světle než jen jako místa, kde lidé čekají na konec života a kolem kterých ostatní jen prochází. Při správném návrhu se mohou stát přirozenou součástí městského dění, místní komunity a našich životů. Při změně jejich navrhování a následného vnímání nám třeba nabídnout mnohem víc než jen místo, kde si vlastně nikdo z nás nepřeje být.

 

1 Clarity and T. E. Foundation (2007). Final Report: Aging in Place in America
2 Biedenharn, P. J. and J. B. Normoyle (1991). “Elderly community residents’ reactions to the nursing home: an analysis of nursing home-related beliefs.” Gerontologist 31(1): 107-115.
3 Lynne;, C. and B. John (2004). “Being at risk of dementia: fears and anxieties of older adults.” Nurs Older People 16(5): 8.
4 Kessler, E.-M., et al. (2012). “Dementia worry: a psychological examination of an unexplored phenomenon.” European Journal of Ageing 9(4): 275-284.
5 Ibid.

6 Ibid.
7 Bauman, Z. (2015). Migranti jsou pro nás poslové špatných zpráv, říká slavný sociolog. Pavel Kasík and M. Lázňovský, Technet cz.
8 Zygmunt Bauman and R. Mazzeo (2012). On Education: Conversations with Riccardo Mazzeo, Polity Press.
9 Foucault, M. (1967). Des Espace Autres. Architecture /Mouvement/ Continuité journal.
10 Dehaene, M. and L. d. Cauter (2008). Heterotopias of difference. Heterotopia and the city : public space in a postcivil society. London; New York, Routledge.
11 Riedl, M., et al. (2013). “Being a Nursing Home Resident: A Challenge to One’s Identity.” Nursing Research and Practice 2013: 9.
12 Ibid.
13 Alexander, C., et al. (1977). A pattern language : towns, buildings, construction. New York, Oxford University Press.
14 Barney, J. L. (1974). “Community presence as a key to quality of life in nursing homes.” Am J Public Health 64(3): 265-268.
15 International, A. s. D. “Dementia statistics/ Alzheimer’s Disease International.” 2014, from http://www.alz.co.uk/research/statistics.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest